Sochařské sympozium

Sochaři, kteří se zůčastnili několika ročníků mezinárodního sympozia v Klášteře Hradišti nad Jizerou, se většinou rádi vracejí. Někteří z nich oceňují svobodu, kterou mají ve volbě místa pro svá díla, i ve volbě svých témat.

Jeden z účastníků dosavadních setkání se v úvodních slovech v posledním katalogu zabývá pojmem „návraty“. Umělec se vrací ke svému dílu, může se vracet k tradici, oživovat ji, může se vracet k lidem, kteří ve zdejší krajině žijí, může se vracet a posuzovat s odstupem své tvoření. Návraty jim i nám umožňují vědět více – o dílech, o lidech, o krajině. nevrátí se jen ti, kteří odešli navždy, do jiných krajin, netušíme kam, nevíme do jakých.

Chtěl bych se tu v krátkém zamyšlení také vrátit: vrátit se k proměnám vztahu člověka a krajiny. Člověka a přírody. Neboť krajinu, kultivovanou prací, biblickou „zahradu“ si člověk postupně vydobyl na přírodě netknuté, která zde byla a přetvářela se dávno před člověkem, ponechaná změnám klimatu, působení živlů. Německy se tato netknutá příroda označuje slovem „Urlandschaft“, tedy řekněme „pra-krajina“.

Člověk byl na počátku „vyčleňování“ se ze světa přírody, ze světa instinktů a náhody, velmi ohrožený; cílem jeho snažení bylo přežít. Přesto již tehdy – a snad právě proto – vzýval neznámo, aby mu v jeho údělu „přežití“ pomáhalo…